Když se nudíme, děláme blbosti. Když se nenudíme, děláme jich ještě víc. Jednoduchá, podle mě naprosto jasná rovnice, ze které vychází můj středoškolácký život. Bohužel nejsem ten typ studenta, co by byl potěšen každou vteřinou svého studia. Vděčná za něj ale jsem, takže si stěžovat nebudu. Jen tak ale někdy sedím a nelíbí se mi využití času na tom místě strávené. Sedím a poslouchám něco, co poslouchat musím a přesně proto se vytrácí můj zájem.
Napadají mě totiž věci, které tam dělat nemůžu a nejspíš se k nim ani potom nedostanu. Nenudění se je ale přece pěkná věc. Nabitý den je lepší než den prázdný a když se mi někdo řekne, že se nudí, tak už ani nevím, jaké to je.
Pak se uvolní sobota a nemůžu se rozhodnout, jakou z vytoužených činností si vybrat. Nakonec většinou začnu se všema a bavím se do vyčerpání mého kreativního zásobníku. Takhle se odpočívá u nás doma. Problém je, že pak nesouhlasím s umýváním nádobí. Jsem neposlušné dítě. Jenže kočka se taky válí na zemi a nikdo po ní nechce utřít prach. Demotivační příklad.
A co takhle si dát dvacet po obědě? Jak bych se sama sobě před pěti lety vysmála. Kdy mi to přišlo jen jako trapné dětské spaní po jídle. A najednou si sedmnáctiletá dívka připadá stará, protože je pro ni poobědní šlofík jednou z největších sobotních slastí. Soboty jsou vlastně dokonalé dny, kdy se vždy realizuje aspoň trochu z mého, přes týden utlačovaného, já. A i když se za ten jeden kraťounký den chci posunout moc daleko, vždycky si jen tak trošku uždibnu a zbytek musí zůstat na příští týden. Aspoň je na co se těšit.
Poslední dny na mě leze posedlost Of Monsters And Men. Provází mě podzimními dny, jako by byly součástí každého dne a ten byl podtržen hudební linkou. Hrajou pořád v hlavě, jako podklad v nějakém filmu.
Jo a byli jsme ve Skotsku:
Pár momentů z výletu do Amsterdamu a mezi skotské kopce.
Žádné komentáře:
Okomentovat