Pojedeme na Kraskov (to je prosím rybník ve vedlejší vesnici).
Nevěděli jsme, jestli už nebude zelený, ale plavky se nám do tašek vešly a tak to bylo jedno. Já už si dala pozor na boty, abych zase nešla v bačkůrkách a vyjeli jsme.
Ono je na Kraskově takové molíčko a protože je pěkné, chtěla jsem se tam vyfotit.
Na mole stála holčička a kopala nohou do vody. Tak jsme se usadili na lavičce, že počkáme, až holčička odejde, vyfotíme se a půjdeme taky. Pořád kopala, pak přestala a přesunula se na druhou stranu, kde zase začala. Hodnou chvíli jsme na ni koukali, než nám došlo, že se snaží odhánět sinice, aby si mohla zaplavat. Když měla pocit, že je hotovo, skočila do vody a pak ještě máchala rukama po hladině, aby odplavaly i ty na povrchu. Já si představovala, jak bych za ní přišla a řekla: „ Ahoj. Prosím tě, nemohla bys jít na chvíli stranou? My bychom si vyfotili fotku a šli pryč.“ Ale bylo mi líto jí to kazit, když si tak dlouho odkopávala sinice.. tak jsme se na ni koukali dál.
Za chvíli, už nás to nebavilo, neboť ona si naši pozornost užívala a začala předvádět stojky. Mé představy se měnily - při každém jejím potopení byla šance vyběhnout na molo a vyfotit se, než se vynoří, popřípadě ji trošku zastrčit zpátky, kdybychom to nestihli. Když jsem navrhla tuhle podlou možnost, babička se zvedla, že jí to normálně řekneme (na její odehnané sinice už jsem nemyslela) a tak jsme šli.
Holčička se usmála, postavila se na stranu, počkala až dofotíme, pak se ještě asi minutu koupala a odešla úplně. Babička měla žízeň a já ji zas neměla vůbec, protože jsem doma vypila děsně moc vody, tak jsme jeli domů.
Po cestě jsme měli koupit nanuky, tak jsme chtěli zajít do večerky, a taky do malého krámku s oblečením, kde mají pěkné kousky (první tedy do krámku, aby nám nanuky nerozmrzly). Ale všechno hrozně rychle, protože jsem té vody vypila asi opravdu hodně a už jsem to nemohla vydržet. V krámku jsem našla kraťásky se sukýnkou (ty bych potřebovala do tělocviku, protože když mám na veřejnosti oblečeného něco s nohavicí, tak jsem nervózní.. onehda jsem si koupila kraťasy, ale vydržím v nich jen díky tomu, že vypadají jako sukně). Neseděly mi, šla jsem je vrátit a kvůli mé vypité vodě jsme spěchali do večerky a domů. Nanuky vybrány, a v autě zjišťuju, že nemám tašku. Přemýšlela jsem, kde by mohla být a napadla mě ta lavička u rybníka. Otočili jsme auto, u večerky vrátili nanuky do mrazáku, že se pro ně vrátíme a jeli jsme zpátky. Po dotazu, jestli jsem ji nenechala v krámku s oblečením, mi došlo, že jsem se tak soustředila na svou potřebu, že taška zůstala ležet v kabince. Auto jsme otočili podruhé, vyzvedli tašku i nanuky a konečně jsme jeli domů. Já se moc těšila, protože jsem se bála, že už to nevydržím.
P.S. Voda byla hodněmoc zelená, tak jsme do ní nelezli.
Žádné komentáře:
Okomentovat