A zas jsme tam šli. Tam, kde mé srdce jásá a peněženka trpí.
Přivezli novou várku a vedle kredence s umyvadlem stály dvě moc krásné
skleničky. Dlouho jsem kolem nich chodila a vzdychala, až paní, která umývala
ostatní kousky, znervózněla a řekla, že skleničky ještě nejsou naceněné a že to
potrvá tak do zítřka. Tolik mě to mrzelo, že jsem si chtěla koupit aspoň
podobné, ale žádné podobné neměli. Cítila jsem smutek, ale neodcházela jsem
s prázdnou (objevili jsme něco v příborníku), tak jsem dělala statečnou a
ani jsem se na tu paní nemračila. Na žal jsem zalezla do uličky s nádobím
5,- /ks a vyřádila se tam.
5,- /ks a vyřádila se tam.
Jak je teď doba prázdnin, doma jen přeházím oblečení
z kufru do kufru a jedu dál (ani se nestihnu najíst z talířku
s modrou linkou), tak se na ně pořád těším, až budou ležet na stole a na
nich něco děsně dobrého.
Ty šaty vznikly den předem, neboť délka mých sukní není dostačující a s naší sušičkou a mou zapomětlivou hlavou (v sušičce se srazí, necpi je tam) už to sukně skoro nejsou. Chtělo to něco delšího a volného. Ujel mi kvůli nim autobus, ale ten druhý už jsem stihla. Moc dobře se v nich běhá parkem a leží na dece a vlastně se v nich i dobře chodí, skáče a jezdí autobusem (když se hodně hýbu, nejde vidět, že jsou křivé - neslučitelné s focením). Díky nim jsem se v bazaru trošku ztrácela. Kdo najde Káču?
Žádné komentáře:
Okomentovat